DvÄ›ma zdaleka nejznámÄ›jšími druhy Å¡elem jsou bezpochyby ty koÄkovité a psovité. I dÄ›ti je od sebe dovedou rozeznat a také znají jejich charakteristické znaky, jako jsou například zatahovací drápy u koÄek Äi vynikající Äich psů. Je také jasné, že oba druhy vzhledem ke svým odliÅ¡nostem také rozdílnÄ› loví.

 

Psovité Å¡elmy loví obvykle ve smeÄce. PoÄet jejích Älenů se mÄ›ní nejen druh od druhu, ale také podle roÄního období. ZvláštÄ› v zimÄ›, kdy je koÅ™isti ménÄ›, se sdružují do vÄ›tších skupin. Jejich výhodou je pÅ™esná koordinace lovu, díky které mohou složit i koÅ™ist mnohem vÄ›tší, než jsou oni sami. Zdaleka nejznámÄ›jší jsou v tomto ohledu vlci, avÅ¡ak nejúspěšnÄ›jší jsou afriÄtí psi hyenovití.

 

 

SamozÅ™ejmÄ› existují i solitární psovité Å¡elmy. V naÅ¡ich konÄinách je to typicky liÅ¡ka. Ty žijí samy a setkávají se pouze v dobÄ› páření. Poté se jejich cesty opÄ›t rozejdou. I proto mají hned nÄ›kolik adaptací, kterými se od ostatních psovitých odliÅ¡ují, pÅ™edevším pak nízké, dlouhé tÄ›lo a atletické schopnosti, které si v niÄem nezadají s koÄkou. LiÅ¡ky vÄ›tÅ¡inou loví hlavnÄ› menší koÅ™ist.

 

I to mají spoleÄné s koÄkovitými Å¡elmami. Zatímco psi loví Å¡tvaním, a jsou tedy výbornými běžci na dlouhou traÅ¥, koÄky jsou lovci ze zálohy. Svou koÅ™ist nestopují, namísto toho Äekají v úkrytu i nÄ›kolik hodin, než pÅ™ijde dostateÄnÄ› blízko.

 

 

Zde jim pomáhají nejen jejich skvÄ›lé smysly, pÅ™edevším pak zrak a sluch, ale také jejich atletické schopnosti a také to, že dovedou obratnÄ› Å¡plhat po stromech. Vzhledem k tomu, že loví samy, se specializují pÅ™edevším na menší koÅ™ist, jako jsou drobní hlodavci Äi ptáci.

 

I tady ale najdeme výjimky, jako jsou africké velké koÄky. Ty loví hlavnÄ› stÅ™ednÄ› velké býložravce, jako jsou antilopy Äi zebry. Také nejsou vÅ¡echny solitární – například lvi loví ve smeÄce. I obyÄejné domácí koÄky jsou vÅ¡ak velmi úspěšnými lovci.

 

Který způsob je lepší? To se nedá zhodnotit. Oba mají své pro a proti, a jejich uživatelé jsou tomu přizpůsobeni. Oba také dosahují poměrně vysoké úspěšnosti, a to je to hlavní.

KoÄky a obezita

Obezitou trpí zejména koÄky, které chováte v bytÄ›. Jsou to vaÅ¡i mazlíÄci, a vy jim dopřáváte tu nejlepší stravu nejen, co se týká kvality, ale obvykle ji podáváte ve vÄ›tším množství. A navíc doplňujete různými laskominami. KromÄ› toho – koÄky v bytÄ› mají minimum pohybu, takže postupem Äasu zcela zleniví. Každý majitel by mÄ›l koÄku v bytÄ› dennÄ› pobízet k různým hrám, aby zůstal pohyb zachován.

Stane-li se koÄka obézní, nejde jen o její vzhled, ale do znaÄné míry i o její zdraví. Nejvíce trpí obÄ›hový systém. Také se u zvířete objeví ztuÄnÄ›lá játra, která pak nemohou plnit dokonale svou funkci. Obézní koÄky se dožívají nižšího vÄ›ku než zvířata s pÅ™iměřenou hmotností. A proto, záleží-li vám na vaÅ¡em chlupatém kamarádovi, omezte mu příjem potravy a pÅ™imÄ›jte koÄiÄku ke každodennímu pohybu. Velmi ji tím prospÄ›jete.

Sami můžete porovnat život koÄky v bytÄ› a způsob života koÄky chované volnÄ›, tÅ™eba na zahradÄ›. Vzhledem k tomu, že venkovní zvířata loví a hodnÄ› se pohybují (Äasto v tak velké oblasti, že byste se nestaÄili divit – koÄky jsou totiž velice zvÄ›davé, a tak se odváží hodnÄ› daleko od domova), obezitou rozhodnÄ› netrpí.

ZánÄ›tlivá onemocnÄ›ní u koÄek

U obézních jedinců vyššího vÄ›ku se může objevit zánÄ›t slinivky bÅ™iÅ¡ní. Tohle onemocnÄ›ní může být buÄ chronické: vzniká obvykle na základÄ› poranÄ›ní bÅ™icha, anebo po zánÄ›tu jater a žluÄovodů, což Äasto souvisí i s výše uvedeným onemocnÄ›ním, tedy s obezitou. KoÄky s chronickým zánÄ›tem slinivky bÅ™iÅ¡ní nemají zájem o potravu a celkovÄ› jsou dosti apatické.

U koÄky může dojít i k akutnímu zánÄ›tu slinivky bÅ™iÅ¡ní, a to tehdy, když se opravdu hodnÄ› „pÅ™ežere“. Velké množství potravy najednou, a jeÅ¡tÄ› vÄ›tÅ¡inou v nesprávném složení (tÅ™eba když koÄce podstrkujete jídlo od vaÅ¡eho stolu, na které není běžnÄ› zvyklá) může pÅ™ivodit zánÄ›t tak silný, že dojde k rychlému selhávání orgánů, a dokonce i k úmrtí zvířete.

S největší pravděpodobností není nikdo, kdo by alespoň jednou nějaké zvíře neantropomorfizoval, tedy nepřisoudil mu lidské vlastnosti. Děláme to, ať už vědomky či nevědomky, nejen u našich domácích mazlíčků, nýbrž i u divoce žijících zvířat.

Toto jednání má samozřejmě svůj důvod. Tím je snaha ono zvíře co nejvíce pochopit, porozumět jeho jednání. Bohužel, jako lidé, máme tendenci veškeré věci posuzovat právě z lidského úhlu pohledu, a to platí i pro zvířata. Zkrátka si v mozku nedokážeme racionalizovat fakt, že ona mohou přemýšlet jinak než my, navzdory tomu, že to logicky víme.

Avšak ačkoliv se to může zdát v podstatě neškodné, většinou to má velmi nepříjemné důsledky, ať už pro nás či pro zvíře samotné. Pokud totiž jeho chování chybně interpretujeme, můžeme se snadno dostat do problémů.

Příkladem může být žena, která pravidelně navštěvovala jistou zoologickou zahradu. Přitom se vždy smála na jednu gorilu, a byla šťastná, když se tato smála zpět. Považovala to totiž za gesto radosti a štěstí, neboť právě to úsměv u lidí je. Problém je, že u jiných primátů, včetně právě goril, se jedná o výhrůžné gesto.

Není tedy divu, že jednoho dne došla gorile s tím neustálým vyhrožováním trpělivost (a nelze se jí divit), podařilo se jí utéci a onu ženu napadla. Tento případ neskončil dobře ani pro jednoho z účastníků. Zde je potřeba také podotknout, že zaměstnanci zoo ženu opakovaně varovali, aby se na onu gorilu neustále nesmála, avšak ona jejich rady ignorovala.

I to je důvod, proč bychom měli chování zvířat posuzovat právě z jejich pohledu. Samozřejmě tomu nijak nepomáhají filmy, které nám často antropomorfizaci podsouvají. Jistě, je to možná dobrá volba z narativního hlediska, avšak zprávu, kterou tím podvědomě dostáváme, rozhodně tak dobrá není.

Proto bychom měli nechat zvířata být zvířaty. Prospěje to nejen jim, ale nakonec i nám. A o to by nám mělo jít především.